Šílená, opravdu tak šílená? Opravdu jsem tak hrozná? Chci jen žít
normální život, ne stále jen snít. Tohle nikam nevede. Jsem ráda, že mě
pár lidí chápe. Ale moje okolí, moje "dokonalá rodina", ta snad ano? To
sotva. Nikdy jsem tohle nechtěla řešit. Jsem ztracená. Nikdy už nemůžu
normálně žít. Nežiju, ani jsem nikdy nežila. Chtěla jsem se rozloučit se
svým starým životem, a začít žít nový, ale nejde to. Nejde to když mi v
tom brání někdo, s kým musím trpět společnou střechu nad hlavou. Tenhle
blog jsem vlastně vůbec nechtěla psát. Ne o tomto tématu. Jsem na dně.
:'( Proč sem tyhle žvásty vlastně píšu? No vždyť jsem přece blázen. Něco
takového by mě jinak nenapadlo. Příští týden jdu na psychiatrii. Asi si
mě tam nechají. Jestli ano, měla jsem vás ráda, a vysvětlovat dnešní
náladu vám může někdo jiný. Vlastně asi nemůže. Kdo by chápal blázna.
Loučím se, a ve skrytu duše doufám, že ne navždycky.
Aktualizace v neděli ráno, 9:10. Komentáře před tímto časem se týkají jen prvního odstavce nad tímto textem...
V
patek vecer jsem mela zase konečně jednou takovou tu šťastnou náladu,
energii do života a "chuť skočit do všeho po hlavě". Takže jsem si na
začátku prázdnin chtěla vyplnit to, co jsem už dlouho plánovala,
nalakovat si nehty na černo. Provedla jsem to, trvalo mi to, nevím, asi
dvě hodiny a dalo to dost práce.
V sobotu ráno
jsem se probudila, rodiče nebyli doma, jen brácha a ten se tomu podivil,
ale nic špatného neříkal. Před obědem jsem šla s mým nejlepším kámošem
ven na procházku, opět plná enegrie a taková "rozjetá", temperamentní.
Prošli jsme dva obchoďáky, půlku města a pak si šli ještě pokecat na
naše oblíbené místečko. Kámoš si myslím nehtů všiml (kdo by si nevšiml?)
ale neřekl o nich ani hlásku. Vůbec je nekomentoval. A lidem ve městě
to třeba připadlo divné, ale nikdo nic neříkal, ani nenazančoval.
No
a odpoledne se vrátila mamka a začala hysterčit že ať to odlakuju že už
takhle má starostí dost. Já ríkám proč ti to vadí vždyť je to jenom
lak? Jenom pouhá barva! Doteď nechápu, proč jí to vadilo.
Ještě
chvíli jsem se o tom bavily, až jsem se naštvala, a odešla jsem k
babičce a dědovi, navzdory tomu že mi pár minut předtím říkala, ať tam
takhle nechodím.
Při odchodu jsem ji jasně
řekla, že jdu k babičce, potom mi ještě asi 3x volala, kde jsem a kdy
přijdu, na což jsem ji jasně řekla, že jsem u babičky a že přijdu
pozdějc, až přijdu tak přijdu. když ž zavolala potřetí, tak jsem vypnula
mobil - pak tam bylo ještě asi 5 nepřijatých hovorů.
U
babičky ty názory byly o hodně mírnější, ale taky záporné. Říkala že jí
to nevadí, ale ať si to odstraním abych neštvala mamku a nebo aby se mi
někdo nesmál. A říkala že to kluci nenosí. Mám takový pocit že se kecy
mých spolužáků na prázdniny přestěhovaly k nám do rodiny :'(
Pak
tam přišla mamka. Bavili se s ní spíše o mé minulosti a jiných věcech,
asi aby to aspoň trochu odvedli od tématu. A já tam uraženě mlčela jak
děcko, kterému rodiče ničí jeho sen. Aspoň nějak tak jsem se cítila.
Pak
jsme se vrátily domů, já si zalezla do pokoje a napsala tuto zprávu na
blog. Nebavila jsem se s nikým. Jen jsem jednou vyšla na wc do koupelny,
pro pití a to je vše. Do teď jsem se nebavila po návratu s nikým, kromě
pár slov s bráchou.
Teď ležím v posteli a píšu
na notebooku. A beru do ruky tu "kouzelnou krabičku" s acetonovou
alchymií. Mám pocit skoro jako když jsem si oblekála oblek, i když tak
příšerné to zdaleka není. Jen je to něco naprosto proti mé vůli.
Nehty
jsem na černo lakovala alespoň 2 hodiny. A vydrželo mi to necelý den a
musím to navždy odstranit. Jak se asi můžu cítit? Horší než pondělí to
nebude, v pondělí jsem neměla ani sílu psát do blogu, ale stejně je to
hodně špatné.
Díky Skypu a jedné kámošce tu
máte aktualizaci. Alespoň už víte, proč jsem ten nesmyslný článek psala.
Jdem ráda, že to ze mě dostala.
pavel | 
s tou psychiatrií si to rozmysli, tam jsou ještě větší blázni než my